The Chosen | Kapitola 12 | Jotunheim

Ahoj,

další Úterý přišlo poměrně rychle spolu s nesnesitelnými vedry :D

Testo-písemkové období je téměř za mnou, tím pádem mi bude přibývat i času. Chtěla bych The Chosen ukončit do začátku prázdnin (napsané už to mám), takže možná budu přidávat častěji :D

A ráda bych probrala co dál - mám rozepsaných několik dalších kapitolovek, takže se ptám: s Lokim, nebo s Tomem? A vadily by (případně) dialogy anglicky (a zbytek česky)?

Jo a musím říct - v Pondělí jsem byla s Chane v Centru Černý Most, podívat se na superhrdiny (padouchy :D) A bylo to super!

"Pokolikátý to asi tak obcházíme?"

"Po čtvrtý, po pátý...?"

Ok ok, už mlčim :D

Enjoy!

××××××××××××

Ode dne, kdy jsem přiznala své city, uběhlo už čtrnáct dní. A stejně dlouho jsem s Lokim nemluvila, lépe řečeno on se se mnou nebavil. Vlastně jsem ho ani nepotkala, prostě nic. Vyhýbal se mi.

Každý den jsem se zabavovala sama. Chodila jsem cvičit boj s Thorovými přáteli nebo sama, jezdila k vodopádu, nebo se z knih učila kouzla. A už mě to přestávalo bavit. Chyběl mi lidský kontakt a jediná, s kterou se dalo trochu mluvit, byla Sif, ale ani tu jsem nedokázala vystát moc dlouho.

Přišel den, o kterém jsem věděla, že ho Loki nenávidí už předem - Thorova korunovace. Zároveň to byla šance, jak Lokiho potkat. Sice už jsem na něj párkrát natrefila v paláci, ale vždycky zmizel, když mě uviděl. To na korunovaci nepůjde. A oba tam, jako součást rodiny, musíme být.

A Loki byl také jediným důvodem, proč jsem se těšila. O navlečení se do šatů mi vážně nešlo.

Ráno jsem se oblékla, upravila (ne moc pečlivě) a vyrazila do hlavní síně. Všechno už začínalo. Zaujala jsem své místo pod trůnem. Na jedné straně jsem stála já, Loki a Frigga; na druhé Thorovi přátelé.

Moc jsem nevnímala okolí, protože jsem se snažila navázat telepatický kontakt s Lokim. Bezvýsledně. Ignoroval mě.

Najednou všechen rámus kolem utichl a já se vrátila myšlenkami zpět. Jediné, co jsem zaslechla bylo: "Ledoví obři!"

Pokud si dobře pamatuji, co jsem četla, měli být mrtví. Asi proto to tak zapůsobilo na obvykle hlučný dav.

Odin se zvedl a zamířil pryč. Loki a Thor ho následovali. Chtěla jsem se vydat za nimi, ale královna mě zadržela. "Nech je to vyřešit. Jako žena se do tohohle nemíchej."

Měla jsem Friggu ráda, ale tohle mě na ní štvalo. Já nehodlala být poslušná ženuška. Každopádně jsem se nechtěla dohadovat, tak jsem nešla. Místo toho jsem byla s Thorovou partou.

Nakonec jsme se rozhodli jít do 'denního pokoje', což je místo, kde se scházejí.

Když jsme vešli, byl stůl s jídlem převrácený a Loki s Thorem seděli na schodech o kus dál.

"To je šílenství!" snažil se Loki vysvětlit Thorovi.

"Co?" zeptal se někdo z nás.

"Půjdeme do Jotunheimu." oznámil Thor.

A pak se strhla diskuze, jejímž výsledkem bylo, že jsme tam šli.

Dojeli jsme na koních k Bifrostu. Loki se na mě podíval.

"Ty nechoď." řekl příkře a ochranitelsky zároveň.

"Já chci jít a půjdu." ohradila jsem se.

"Ginia je dobrá, bude se hodit." zastala se mě Sif.

Loki na nás naštvaně pohlédl a otočil se k nám zády. Pokusil se přelstít Heimdalla, ale to se mu nepodařilo. Nakonec jsme však mohli projít a ocitli se v Jotunheimu.

Byla tam nechutná zima. Šli jsme zamrzlou krajinou, až jsme narazili na krále ledových obrů Laufeye. Něco řekl a Thor mu naštvaně odpověděl.

Měla bych někdy vnímat, napadlo mě. Naštěstí jsem začala dávat pozor v pravou chvíli.

"Utíkej domů princátko." říkal zrovna Laufey.

"Proklatě." pronesl potichu Loki.

Thor se pousmál a jedním úderem kladiva zahájil bitvu. Všichni jsme se pustili do boje. Měla jsem s sebou luk a také jsem párkrát užila magii.

Najednou jsem uviděla Lokiho, jak zabil jednoho z obrů a s udiveným výrazem sleduje svojí ruku. Co se sakra děje?

Doběhla jsem k němu a chtěla se ujistit, že je v pořádku. Když jsem se ho chystala dotknou, rozkřikl se na mě: "Nesahej se mě! Jdi pryč!"

A odstrčil mě.

Ztratila jsem rovnováhu a upadla pozpátku na zem. Cítila jsem něco ostrého, jak mi probodává záda.

Ha ha, prostě jsem musela spadnout na nejostřejší rampouchy, jaké jsem kdy na vlastní kůži poznala, stihla jsem si pomyslet. Až později mi došlo, že to nejspíš byla nějaká jotunská nástražná zbraň.

A pak se mi svět zahalil do tmy.