The Chosen | Kapitola 14 | So, what's wrong?

Ahoj,

nezapmněla jsem na vás, jen zase jednou přidávám trochu 'k večeru'.

Ve škole se mi podařilo to uhrát na tři dvojky a pak jen jedničky :D Takže happy.

A pak jsem se musela vzpamatovávat z 'menšího záchvatu', který jsem měla, když jsem uviděla tři díly Loki agent of Asgard, co mi taťka dovezl z Ameriky. (Ještě nejsem v pohodě a dlouho nebudu) :D :3

A ještě navíc mám za výzo slíbený pokračování na Ultimates :3

No nic...

A co se dnešní kapitolky týče:

Upřímně, mám pocit, že to až moc přeplácávám, ale já jsem holt taková... :D V dalších kapitolách se můžete těšit na trochu zábavy (opět) s kamarádkami Ginie.

Už vás nebudu zdržovat,

Enjoy!

××××××××××××

Nemohla jsem dospat, protože jsem se těšila na setkání s Lokim. Vstala jsem z postele a zamířila pryč. Tušila jsem, že ho najdu v trůní síni a měla jsem pravdu.

Vešla jsem. Seděl na trůně a když mě uviděl, pousmál se.

"Nechte nás." rozkázal strážím, které poslušně odešly.

"Já se na tebe tak těšila!" rozběhla jsem se k němu.

"Já na tebe také." odpověděl, když jsem si mu sedla na klín. Políbila jsem ho a pak se odtáhla. "Co mi potřebuješ říct?" zeptala jsem se.

Povzdechl si. "Je toho víc..."

"Tak do toho, ať to máme za sebou." snažila jsem se ho povzbudit.

Usmál se na mě s pohledem plným lásky. "Dobře. První věcí je, že je v tobě kus duše někoho, kdo mi byl blízký."

"Cože?" nechápala jsem. Lépe řečeno - totálně jsem nechápala.

"Hel?" bylo to oslovení pronesené jako otázka.

"Jak znáš moje druhý jméno?" podivila jsem se. To, že mám i druhé jméno jsem i já sama zjistila teprve před rokem, když jsem dostala občanku. Líbilo se mi, ale nepoužívala jsem ho.

"Hel, bohyně smrti, byla moje dcera."

"Co? Počkat, ty jsi měl dceru?" nic mi nedávalo smysl.

"Ano. Taková, ehm, mladická nerozvážnost, abych tak řekl... Každopádně už tu není. Zemřela. Bylo jí sto dvacet let, tedy asi dva roky. Je zvláštní, že bohyně smrti muže zemřít, jenže byla ještě moc malá na to, aby věděla, jak se oživit. Povedlo se jí však oddělit část své duše. Existuje věštba, která říká, že ta část duše je v ženě, která mě bude milovat a já budu milovat ji. Bál jsem se přiznat svojí lásku, protože by to znamenalo, že je v tobě."

"A znamená to něco, má to nějaký důsledek?" přerušila jsem ho.

"Ne. Jen jsem se obával, aby to potom byla skutečná láska, to co ke mně cítíš. Chápeš, jak to myslím?"

"Tuším, že ano. Bál ses, že to, co k tobě cítím je pozůstatek toho co cítila Hel a tudíž ne láska v pravém slova smyslu, ne v partnerském. Je to tak?"

"Ano, přesně. Promýšlel jsem si to a došel k závěru, že se z její duše zachovala jiná část, než citová. Myslím, že do tebe předala svou schopnost - že z tebe udělala bohyni smrti. A přesně vím kdy - při té nehodě, když jsi byla smrti nejblíže, také proto jsi přežila."

"Takže?"

"Vlastně nic. Jednoduše jsi Ginia - Hel, bohyně temnoty a bohyně smrti v jedné osobě."

"To zní dobře." pousmála jsem se.

"A co dál, co je to další, to co tě trápí?" zeptala jsem se co nejlehčím tónem.

"Možná ti došlo, že Ledové obry jsem sem pustil já. Chtěl jsem pokazit Thorův velký den, ale netušil jsem, jak daleko to zajde. Ani by mi nevadilo, že byl vyhnán, to rozhodně ne, ale největším překvapením pro mne bylo něco, co jsem zjistil v Jotunheimu. Pak mi to ještě potvrdil Odin, než upadl do spánku." Odmlčel se.

"No tak, nenatahuj to a prostě mi to pověz." vybídla jsem ho.

"Jde o můj původ. Nejsem synem Odina, mým otcem Laufey. Jsem Ledový obr."

Podíval se na mě a čekal reakci. Zajímalo by mě, co si myslel, že udělám. Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

Pak jsem se zase odtáhla a s vážným výrazem se zeptala: "A to je všechno? Kvůli tomu si dělal takový scény?"

Mojí otázku nechal bez odpovědi a místo toho mě políbil.

Znovu jsem se odtáhla a řekla jsem: "Málem bych zapomněla..." a vlepila jsem mu facku.

"Za co to bylo?" zeptal se dotčeně.

"Za to, jak jsi mě shodil v tom Jotunheimu."

"No jo, na to bych zapomněl... Promiň."

Znovu jsem se naklonila a začala ho líbat. On mi polibky oplácel, dravě a lačně. Pomalu se přesunul ze rtů na krk. A pokračoval ještě níž. Pak naše oblečení zmizelo, jak se to už občas stává. Pokračovali jsme v blízkém tělesném kontaktu a vnímali každý pohyb toho druhého.

Asgardský trůn do té doby zaručeně nebyl dějištěm něčeho tak vzrušujícího.