Ahoj,
hlásím se s daší kapitolou, jako každé Úterý :D
Jak
si zatím užíváte prázdniny? Já jsem teď přes den vždycky u koní. :3
Bohužel, mě a kámošce většinou hodí trenérky na krk mrňouse a mi si ani
nepopovídáme -_- :D
Fajn a teď ke kapitole...
Nevím,
co je to zase za výplod. Navíc, bylo to psaný na dvě části s asi
týdenním rozestupem. Takže půlka byla úplně nespisovně a druhá zase
úplně spisovně :D Ale to už jsem srovnala do všeobecné nespisovnosti.
A
navíc - Ginia neboli Hel (ani nevím, jak jí teď říkat) mi začíná lízt
na nervy. Netuším proč. Prostě... A v dnešním díle je navíc zrovna
taková... nevyrovnaná.
Enjoy!
"Cože?" zahulákala jsem, protože jsem neslyšela, na co se Loki ptal.
"Jestli chceš pití?" zopakoval svou otázku dost hlasitě na to, aby přehlušil hudbu v místnosti.
"Ráda." odpověděla jsem.
Celý ten večer uběhl hrozně rychle. Přiopili jsme se a tancovali. A teď jsme už leželi v mém pokoji.
"Miluji tě." zašeptal mi do ucha. Už bylo poměrně pozdě a my usínali.
"Já tebe taky." řekla jsem potichu.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď a poslouchala uklidňující tlukot jeho srdce. Tak jsme taky usnuli.
Brzo
nad ránem, spíš ještě v noci jsem se vzbudila. Nešlo mi znova usnout, a
tak jsem vstala a procházela věci, které jsem ve svém pokoji nechala.
Najednou jsem našla svatební fotku svých rodičů, kterou jsem předtím zapomněla. Sundala jsem rámeček a vzala fotku do rukou. Jak jsem to tu mohla sakra nechat? říkala jsem si a v duchu si nadávala. Podívala jsem se na rámeček a všimla si, že je tam nějaký schovaný papír.
Vzala
jsem ten lístek do rukou a rozevřela ho. Uviděla jsem rukopis své mámy.
Uvažovala jsem o tom, že jsem ten rámeček měla sundat už dávno. Pak
jsem se dala do čtení.
'Ginny,
jestli
tohle čteš, už nežijeme. Ráda bych ti řekla jednu věc - S.H.I.E.L.D. je
plný lhářů a vrahů a někteří z nich jsou na straně zla. Myslím, že když o
nich odhalíme pravdu, zabijí nás. Ale teď je už moc pozdě...
Sbohem Ginny. Mamka a táta'
Rozbrečela jsem se. To oslovení - Ginny - od doby, co nežijí mi tak nikdo neřekl. Zároveň jsem byla plná vzteku. Takže ta nehoda nebyla nehoda.
Seděla jsem na zemi a plakala. Nebyla jsem schopná cokoliv udělat.
"Hel, co se děje?" uslyšela jsem najednou Lokiho hlas.
Jen jsem němě ukázala na dopis.
Přelétl ho pohledem a pak se sklonil ke mně. Objal mě kolem ramen a tak jsme seděli ještě nějakou dobu.
"Já ...díky, že tu pro mě jsi." zašeptala jsem po chvíli.
"Za něco takového mi děkovat nemusíš." usmál se a pohladil mě po vlasech.
Chvíli jsem přemýšlela. "Ráno odejdeme." oznámila jsem, "Myslím, že už se na Zemi vlastně vracet nechci."
"Dobře, ale rozluč se s těmi tvými potrhlými kamarádkami."
Zasmála jsem se. "Neboj, to bych jim neudělala, odejít jen tak."
Pak jsem ho jemně políbila a položila si hlavu na jeho rameno. Oba jsme usnuli a probudil nás až rámus.
Opatrně
jsem otevřela oči. Uviděla jsem holky, které zrovna prohlížely fotku
mých rodičů a dopis. V jednom momentu zničily skoro celé naše
přátelství. Jak můžou jen tak slídit v mém pokoji a strkat nos do mých
soukromých věcí? Moje pocity z toho dopisu byly v tu chvíli pořád moc
silné.
"Co si to dovolujete?!" zakřičela jsem na ně
nepříčetně, "Jak ste se sakra opovážily vlízt do mýho pokoje, když spím a
jak vás může vůbec napadnout číst si ten dopis?!" Byla jsem
neuvěřitelně naštvaná a zklamaná jejich chováním.
"Já...my...
omlouváme se." zakoktala zaskočená Viktorie. Amy měla starostlivý,
ukřivděný výraz; Christina se tvářila omluvně a Amanda na mě nevěřícně
zírala.
"Klid, uklidni se." řekl tiše Loki. Pak se podíval na holky. "Vypadněte! Nevidíte, že jste to přehnaly?!" zvýšil na ně hlas.
Všechny čtyři po mně hodily tázavý pohled.
"Táhněte." vyštěkla jsem naštvaně, ale už o něco klidněji.
Potom, když odešly, jsem se podívala na Lokiho. "Já ...nevim co to do mě sakra vjelo, já na ně nechtěla řvát." vypadlo ze mě.
"Jsi jen v emočním stresu. Bude to dobré." uklidňoval mě.
"Jo, jenže ty už se mnou nepromluvjej..." povzdechla jsem si.
"A záleží ti na tom? Stejně se sem nechceš vracet..."
"Máš pravdu, může mi to bejt jedno. Podnikneme něco spolu."
"Vím,
že tak jsi to 'podniknout spolu' asi nemyslela, ale plánuji zničit
Jotunheim... Vše je už připravené. Potřebuji jen vědět, budeš tu
tentokrát ty pro mě?" Poslední větu zašeptal.
"Samozřejmě." odpověděla jsem bez váhání a políbila ho.
Pak jsme se přemístili zpět na Asgard. Bez loučení.
Žádné komentáře:
Okomentovat